Život začíná tam, kde končí zóna komfortu.
Neale Walsch
Tak jsem se ocitla na tomto místě a uvědomila jsem si, jak a proč jsem se objevila zrovna tady.
Následující otázky jsou úplně logické.
Jsem se vším spokojena?
Dělá mne šťastnou to, že se nacházím právě zde?
Chci tu i nadále zůstávat?
Pokud je odpověď na všechny tyto otázky ANO, pak není třeba číst dál. Zůstanu v mem teplém, pohodlném blátíčku. Kvak 
A na tom není nic špatného. Spíš naopak!
Co může být špatného na pohodlí a bezpečí? Vůbec nic.
Tedy až na to, že to komplikuje rozvoj, osvojování nového a nedává nám možnost změnit život k lepšímu. To ale ne všichni chtějí, a ne všichni to potřebují.
Protože jsme všichni rozdílní.
Jestli alespoň na jednu otázku je odpověď NE, pak začínám s vysvětlováním.
- Co se mi nelíbí?
- Proč se mi to nelíbí?
- Co chci změnit a čeho chci dosáhnout?
Dobře si vzpomínám na moment, kdy jsem se poprvé zamyslela nad tím, proč je můj život takový, jaký je – nevyhovuje mi, je bez radosti, někdy se mi zdál i beze smyslu. Další vztah, do kterého bylo vloženo mnoho let, duše a srdce, skončil neúspěšně. Stejně tak se zhroutily mé plány na šťastnou rodinu a všechno, co s tím souvisí. Práce, v tu chvíli tak důležitá, přestala přinášet radost.
Lezli mi na nervy všichni a všechno!
Nechápala jsem, proč se to stalo a proč zrovna mně? Proč se mi nic nedaří? Trápila jsem se, vinila sama sebe, rodiče, vinila jsem lidi, od kterých jsem očekávala a nedostala pomoc. Vinila jsem jak slunečné, tak i deštivé počasí.
Chyby z minulosti mi nedávaly spát. Tvořily se mi v hlavě všechny možné scénáře událostí, které se nikdy nestaly, a to mi přinášelo nesnesitelnou bolest na duši.
Ale změny začínají smělostí nahlédnout do svého nitra, uvědoměním si, že jen my jsme zodpovědní za svůj život. To může být děsivé a přijmutí zodpovědnosti brání pýcha.
Proč nežiji tak, jak chci?
Proč se věnuji tomu, čemu se věnovat nechci?
Proč nemohu mít takový vztah, ve kterém by mi muž zabezpečil život, jaký si zasloužím?
Proč si takový život, koneckonců, nemůžu udělat já sama!!
Hledala jsem odpovědi všude kolem, obviňovala všechny okolo ze svých neúspěchů, ale problém byl ve MNĚ!
Nikdo nechce začínat od sebe.
Vždycky si myslíme, že když změníme jeho/ji/okolnosti, potom se začneme měnit i my sami; když budu mít víc peněz, budu moct pomáhat rodičům/věnovat se charitě; když bude muž víc vydělávat, začnu si ho vážit.
Jenomže změny nepřichází a my jsme čím dál více zatrpklí kvůli svým nesplněným očekáváním, roste naše napětí a situace se pořád zhoršuje. V takovém rozpoložení je možné být roky!
A potom jsem pochopila – dokud nezačnu něco dělat JÁ, nic se nezmění!
Je zbytečné očekávat, až se něco nebo někdo změní. Svět se točí kolem mě! Dokud nebudu mít ráda sama sebe, nikdo se do mě nezamiluje. Dokud si sám sebe nevážíš, ani druzí si tě nebudou vážit. Pokud se soustředíš na křivdy, o to více lidí ti bude ubližovat.
STOP – řekla jsem si! Takhle už ne!
A tak jsem se vydala na cestu změn. Se svými negativními myšlenkami, strachy, přesvědčeními a pýchou.
A hlavně jsem pochopila, že to všechno budu dělat pro SEBE!
Ne pro syna, ne pro rodiče nebo kamarádky, ne pro to, abych něco dokázala bývalému muži, ne pro kohokoliv, ale proto, že mám sama sebe ráda!
Problém je totiž v tom, že nikdo nechce udělat první krok, pořád čeká a obviňuje druhé ze svých problémů. Ale východ je tu vždy, a ty dveře jsou přístupné všem!
Otázkou však je, jestli je chceme využít, nebo jen dál sedět na svém písečku pod tíhou křivd a obvinění.
Každá změna je spojená s odchodem ze Zóny Komfortu.
Za hranicemi komfortní zóny se nachází zóna risku. Logický výsledek přechodu do zóny risku, je nevyhnutelný rozvoj osobnosti.
Většinou platí, že čím je člověk mladší, tím jednodušeji a ochotněji rozšiřuje svou komfortní zónu. Když se zdravý člověk příliš dlouho zdržuje v komfortní zóně a nesnaží se ji opustit a rozšířit její hranice, jeho rozvoj stagnuje a degraduje se jeho osobnost.
Taková formulace nám velmi jasně ukazuje, že překonávání hranic je nutné, pokud nás zajímá náš osobní rozvoj.
Jak pochopit, že jsme uvízli v komfortní zóně?
Podle reakce na jakoukoliv novou situaci, se kterou jsme se setkali nebo na ní jen pomysleli. První reakce ze všech bude strach.
Reakce na nové věci může být úplně rozdílná – vzrušení, zvědavost, zájem, nepokoj, ale zejména strach je destruktivní pocit, který je ukazatelem toho, že se nám nechce opustit naši komfortní zónu.
Jen ze strachu budeme chtít od toho nového „utéct a schovat se“, ignorovat, protestovat, nesouhlasit a snažit se nedopustit změny, pokud se pro cestu vedoucí k rozšíření komfortní zóny předpokládá přijetí a přizpůsobení se.
„Život začíná tam, kde končí komfortní zóna“. Neale Walsch
Za nejdůležitější podmínku opuštění komfortní zóny může být považováno uvědomění si toho, že jsme na ní závislí.
A pokud čtete tyto řádky, chápete, že jste uvízli a že je nutné vyprostit se ze složité situace tím, že rozšíříte rámce této zóny. No…. aspoň tato myšlenka Vaší hlavou prolétla.
To může být naše práce, podnikání, vztahy, které nás neuspokojují, město, byt, kde žijeme – tohle všechno může být naší komfortní zónou, která nám už nevyhovuje, ale bojíme se změn a nic neděláme, abychom změnili svůj život.
Měnit nebo ne, a pokud ano, tak PROČ – ať každý rozhodne sám. Protože jsme všichni rozdílní.
Co dělat, pokud přeci jen chceme v našem životě něco změnit?
Dovolte mi zde zmínit citát mého oblíbeného Einsteina.
Pokud děláme stále to stejné, nemůžeme očekávat jiné výsledky.
To se může zdát směšným a banálním, ale někde se začít musí a začít se musí po krůčkách.
